Post no. 3

Celou mou duši zaplavilo zázračné veselí, podobné sladkým jitrům jara, kterých plným douškem užívám. Jsem tak zcela sám a těším se z toho, že žiji, zde, v této krajině, která je stvořena pro duše, jako je má. Jsem tak šťasten, drahý příteli, tak pohroužen do pocitu klidného bytí, že to je až na škodu mému umění.

Nedovedl bych ted‘ kreslit, ani čárku bych nesvedl, a přece jsem nikdy nebyl větším malířem než právě v těchto okamžicích, když celé údolí se vypařuje a výsostné slunce spočívá na neprostupných temnotách mého lesa a jenom jednotlivé paprsky se vkrádají do nejvnitřnější svatyně a když tu pak ležím ve vysoké trávě poblíže vodopádu a mně, přiblíženému k zemi, rozmanitá stébélka se stávají zázrakem – když cítím blíže svému srdci všechno to hemžení malého světa mezi travinami, těch nesčíslných zjevů.

Nevyzpytatelných červíčků a mušek, a cítím přítomnost Všemohoucího, jenž nás všecky stvořil k obrazu svému, dech Všemilujícího, jenž nám dává bez konce vznášet se ve věčné slasti - - Příteli, a když se pak kolem mých očí smráká a všechen svět kolem dokola a nebe nade mnou cele spočívají v mé duši jak podoba milenčina těla – pak často zatoužím a myslím si: ach, kdybys tomu všemu zas dovedl dát výraz, kdybys tak dovedl vdechnout papíru to, co tak sytě, tak žhoucně v tobě žije, aby se stalo zrcadlem tvé duše, tak jako tvá duše je zrcadlem nekonečného božství.

Příteli – ale drtí mě to, hynu přetěžkou krásou tohoto zření. Celou mou duši zaplavilo zázračné veselí, podobné sladkým jitrům jara, kterých plným douškem užívám. Jsem tak zcela sám a těším se z toho, že žiji, zde, v této krajině, která je stvořena pro duše, jako je má. Jsem tak šťasten, drahý příteli, tak pohroužen do pocitu klidného bytí, že to je až na škodu mému umění.

Nedovedl bych ted‘ kreslit, ani čárku bych nesvedl, a přece jsem nikdy nebyl větším malířem než právě v těchto okamžicích, když celé údolí se vypařuje a výsostné slunce spočívá na neprostupných temnotách mého lesa a jenom jednotlivé paprsky se vkrádají do nejvnitřnější svatyně a když tu pak ležím ve vysoké trávě poblíže vodopádu a mně, přiblíženému k zemi, rozmanitá stébélka se stávají zázrakem – když cítím blíže svému srdci všechno to hemžení malého světa mezi travinami, těch nesčíslných zjevů, nevyzpytatelných červíčků a mušek, a cítím přítomnost Všemohoucího, jenž nás všecky stvořil k obrazu svému, dech Všemilujícího, jenž nám dává.